Během maturitního týdne absolvovali náročný program, který je vytáhl ze školních lavic přímo do reálného světa. Podívali se do provozu významných firem, kde na vlastní oči viděli, jak funguje to, o čem si zatím jen četli v učebnicích. Vypravili se také na tematické exkurze po regionu a poznali nová místa i moderní technologie.
Škola ale nezůstala úplně prázdná. V rámci workshopů a besed k nám zavítali experti z praxe, kteří se se studenty podělili o své zkušenosti a ukázali jim, kam až to mohou ve svém oboru dotáhnout. Zbylo dost času i na preventivní programy, rozvoj týmové spolupráce a sportovní zápolení na čerstvém vzduchu.
Prváci tak spojili příjemné s užitečným. Získali spoustu nových zážitků, poznali se navzájem zase o něco lépe a hlavně si vyzkoušeli, jak vypadá jejich obor v praxi.
Pár momentek z celého týdne najdete v naší fotogalerii.
V letošním, jubilejním 25. ročníku prestižní literární soutěže Chomutovský kalamář se sešla obrovská konkurence textů z celé republiky. O to víc jsme hrdí na Aničku Salajovou, která v kategorii prózy do 19 let vybojovala fantastické 1. místo.
Anička odbornou porotu i diváky naprosto dostala svou autorskou povídkou Nevyjdu ven. Velice silný příběh jsme si v její interpretaci mohli poprvé poslechnout v pátek 22. května na slavnostním vyhlášení výsledků ve velkém sále chomutovské knihovny — a byl to opravdu hluboký zážitek.
Aničce z celého srdce blahopřejeme k tomuto skvělému úspěchu, děkujeme za vzornou reprezentaci školy a už teď se těšíme, jaké další příběhy nám přinese příští ročník.
Se svolením autorky vám vítěznou povídku přinášíme k přečtení níže. Posuďte sami.
POVÍDKA: Nevyjdu ven
Procházka. Dlouho jsem se nebyla projít. Vlastně si už ani nepamatuju, kdy naposled jsem byla venku, abych ucítila čerstvý vzduch. Neopouštím svůj dům, protože by to znamenalo opustit mou bezpečnou zónu.
Život doma je mnohem lepší, když jste jen doma, když se rozhodnete neohrozit své zdraví…
Z přemýšlení mě vytrhne zvonek. Někdo mi přišel ublížit! Napadne mě, a proto se ani nehnu. Najednou jsem více než ráda, že jsem si nepustila televizi, kvůli které by mě dotyčný slyšel.
Mám takový nepopsatelný strach, že ani nedýchám, ale srdce mi buší a nejde zastavit. Pak uslyším kroky. Někdo tam je!
Po tvářích mi stečou horké slzy. Celé mé tělo se třese a pak se konečně ozve tlumený, ale známý hlas mé matky.
„Zlatíčko, to jsem jenom já, pojď mi otevřít,“ povídá a já se rychle zvednu ze sedačky a pomalu dojdu ke dveřím. Podívám se kukátkem a až poté, co uvidím svou mámu, se mé srdce trošku zpomalí.
Zlehka odemknu a pustím mámu dovnitř.
„Ach, měla by sis tady vyvětrat…“ řekne, jakmile vejde do obývacího pokoje, „nebo taky uklidit,“ dokončí větu a já se posadím zpět na své místo. To mi přišla jen dát kázání o úklidu? Svou myšlenku nahlas nevyslovím.
Matčin pohled spočine na mně. Její oči potemní, ale je v nich ještě něco, možná smutek? Nejsem si jistá. Polknu knedlík, který se mi vytvořil v krku, a sklopím zrak, nemám tu odvahu se jí podívat do očí.
„Ach zlatíčko, ty se trápíš,“ povzdychne si, posadí se vedle mě na sedačku, přičemž mi omotá ruce kolem těla.
„Není se čeho obávat, mami,“ nadechnu se a poté pokračuji ve snaze ji uklidnit: „tady jsem v bezpečí.“ Pokusím se o úsměv, který se mi zřejmě moc nepodaří, což máma prokoukne.
„To budeš pořád jen zamčená v domě?“ prohodí a zahledí se mi hluboce do očí.
„Mně je takhle dobře a navíc—“ ani to nestihnu doříct a máma opět pokračuje.
„Ale venku je tak krásně, nechceš se zkusit projít? Jako dříve, mohly bychom si dát zmrzlinu a tak.“ Její nadšení však nijak neopětuju. A tak se teď máma pokusí o úsměv, ale vypadá to spíše jako utrápený úšklebek.
Když zjistí, že ze mě nic víc nedostane, zvedne se a dojde zpět do předsíně.
„Donesla jsem ti nákup, ale už asi půjdu, nechci tě otravovat.“ Chtěla jsem jí říct, že mě neotravuje, chtěla jsem jí říct, že mi je její společnost milá, ale nějak jsem nenašla odvahu. Nenašla jsem odvahu na to ji poprosit o pomoc. Místo toho jsem pouze kývla a nechala ji odejít.
Po nějaké chvíli od odchodu mámy jsem se cítila osamocená, opuštěná. Začala jsem si uvědomovat, že to, jak žiju, se mi nelíbí. A také mě napadne šílený nápad. Co kdybych se šla projít?
Přešla jsem k oknu a podívala se ven. Vážně tam bylo krásně. Slunce svítilo, na obloze nebyl ani jeden mrak a já byla už, už přesvědčena, že je venku bezpečně.
Jakmile se však otočím zády k oknu a udělám několik kroků směrem ke vchodovým dveřím, začnu být nejistá. Začnu se bát. Začnu panikařit. Rychle se rozeběhnu do ložnice a tam se zamknu, aby se ke mně nikdo nedostal.
Musí to být už nějaká chvíle, co sedím na posteli a pláču. Protože když se otočím čelem k zrcadlu, mám opuchlé oči. Lehnu si na záda a ležím tam tak dlouho, dokud neusnu.
Probudí mě máma. Sklání se nade mnou a usmívá se od ucha k uchu, její vlasy mě šimrají na obličeji.
„Vstávej, zlatíčko!“ Její hlas je tak sladký jako med, její hlas mi zahřívá celé tělo.
„Dobré ráno, maminko.“
„Chtěla bys se jít projít?“ ptá se a já se usměju. Po chvíli už stojíme venku a dýcháme čerstvý vzduch a oběma je nám tak krásně.
Posadím se, ale nejsem venku a nejsem s mámou. Jsem doma. V zamčeném pokoji. A není mi krásně, je mi smutno.
Zvednu se a dojdu ke dveřím od ložnice, které odemknu. Chci splnit přání mámě, chci jiný život a chci skoncovat s tím tu jen celý den ležet.
Po špičkách přejdu ke vchodovým dveřím a kukátkem chvíli sleduji chodbu. Nikde nikdo. Zhluboka se nadechnu a otočím klíčem v zámku. Zámek cvakne a trochu sebou cuknu. Musím se třikrát zhluboka nadechnout, abych uklidnila nejen srdce, ale i myšlenky. Pro mámu, řeknu si tiše a otevřu dveře. Pro lepší život, povídám hlasitěji a vylezu před dveře. Pro tátu. Pro babičku. Pro dědu. Pro mou budoucí rodinu. Opakuju si dokola, že už ani nevnímám, jak scházím schody. Nevnímám to, že už jsem před hlavními dveřmi. Nevnímám, že jsem venku. Toho, jak moc jsem ušla, si uvědomím, až když stojím na trávníku a dýchám čerstvý vzduch. Přesně jako v mém snu.
